V neděli ráno jsme s Láďou Šikolou dorazili na Rumchalpu. Na parkovišti bylo mnoho aut, což se nebylo čemu divit. Bylo nádherné počasí. Zaplatili jsme příspěvek a půjčili si vozík, na kterém jsme si odvezli výbavu k molu. Vozík již určitě odvezl mnoho výbav, zvuky jeho namáhaných koleček tomu dávali jen za pravdu. Já jsem měl svou výstroj již připravenou a ustrojenou z krámu. Na plánu prvního ponoru jsme se dohodli následovně:
- sestup na maximální hloubku v blízkosti mola
- následně vystoupání do hloubky kde bude optimální teplota a viditelnost
- v plánu jsme měli obeplavat celou lokalitu proti směru hodinových ručiček

Počkal jsem na Láďu a začali jsme se strojit do obleků. Voda ze břehu vypadala celkem čistá, bylo vidět pod molem dno. Do vody jsem vstoupil jako první, rozhlédnul jsem se pod hladinou a byl mile překvapen viditelností. Po zanoření jsme sestoupili podle strmého dna na hloubku asi 12 metrů. Viditelnost se v této hloubce pohybovla jen asi na 2 metry. Po několika minutách jsme postupně vystoupali na hloubku kolem devíti metrů a pak jsem si všimnul na dně ležící poměrně velké štiky. Sestoupili jsme k ní tedy asi do deseti metrů a důkladně si jí oba prohlédli a vyfotili. Čekali jsme že se k nám otočí zády a uplave, ale ona zůstala nehybně ležet na dně, jen na nás koulela očima. Moc se mi také líbilo, jak je na některých místech bývalý lom zarostlý klidně i 2 metry vysokými rostlinami. Ke konci ponoru jsme viděli hejno mnoha menších lesklých ryb. Vzpoměl jsem si na kreslený snímek "Doba ledová I" jak šavlozubec Diego chce uklidnit malé lidské mládě a zakryje si tlapkami oči a když je dáva pryč tak říká "Kdepak je mrňous? KUK na něj!" A to samé jsem udělal na Láďu, následoval výdech mnoha bublin a zalití masky! Prý už ho nemám pod vodou takhle rozesmávat. První ponor dlouhý něco přes 60 minut jsme strávili v průměrné hloubce 6,5 metrů.

Když jsme vycházeli po schůdcích z vody, Ilona nám říkala, že před chvílí viděla u mola malou užovku. Láďa si šel nechat nafoukat lahev a když se s plnou vrátil, šel si jí hned ustrojit. Ve vodě jsme viděli tu užovku jak plave u hladiny a pak se zanořila pod klacky u břehu a zmizela nám. Láďa šel pro foťák aby jí zvěčnil, místo toho jsme slyšeli jak něco šustí u kamenné zídky vedle odkládacího stolu. Viděli jsme asi 4 zelené ještěrky jak se proplétali mezi kameny.

Na druhý ponor se Láďa rozhodl, že nevezme foták a domluvili jsme se, že si zopakujeme stejný plán ponoru jako předtím.
Naplavali jsme opět na maximální hloubku ale o něco dál, byli jsme asi ve 14 metrech, plavali jsme o něco déle než předtím. Nestočili jsme se hned doprava jako při prvním ponoru, ale plavali jsme také proti směru hodinových ručiček, dostali jsme se až k místu kde ani jeden z nás ještě nebyl. Ze dna trčel pahýl vysokého stromu a v koruně stála asi metrová štika nehybně na místě. Prohlíželi jsme si jí několik minut. Když jsme se nabažili, plavali jsme dál. V asi osmi metrové hloubce jsme nalezli vrak malé loďky, viditelnost byla velice dobrá. Skoro jsem si připadal jako v moři. Protože svítilo sluníčko tak byla voda pěkně prosvětlená a kal na dně měl žlutou barvu která mi připomínala písek. Po prohlédnutí vraku :-) jsme zamířili více vpravo, až jsme se dostali k výcvikovému platu kde byli asi 4 potápěči. Důkladným signálem O.K. jsme se pozdravili a zase jsme se s Láďou stočili vlevo do větší hloubky. Připlavali jsme k druhému vraku, ten už byl větší, řekl bych přes dva metry. Prohlédli jsme si ho a proplavávali jsme mezi vysokými rostlinami. Až jsme viděli další štiku. Plaval jsem k ní a podíval jsem se na Láďu, ten se zahleděl za mě a ukázal tím směrem. Přímo vedle mě na druhé straně byla ještě jedna štika kousíček odě mě! Docela jsem se jí lekl. Pak jsem se podíval nahoru k hladině, abych se podíval kam ty štiky uplavali. Na hladině jsem viděl plavat zlatého retrívra nebo labradora, musel jsem se začít smát, přišlo mi hrozně směšné jak plaval "čubičku" všema čtyřma nohama! Další štiku jsme viděli skoro až ke konci ponoru, stála nehybně vedle rostliny, jako by na někoho čekala. Zespoda na sebe nechala pomalu sáhnout ale moc se jí to nelíbilo tak zakroutila ploutví a zmizela v dáli. Na konci ponoru jsem si vyzkoušel cvičně vystřelit dekompresní bójku. Již to bylo blízko našeho mola tak jsme opouštěli vodu asi po 63 minutách.

Moc hezké ponory a slunné počasí, tak se s námi rozloučil bývalý lom Rumchalpa.
Pár fotek najdete ve fotogalerii.

Ondřej Tuček

Vloženo: 22. 05. 2007

Seznam akcí