Moje druhá cesta do Hurghady začala už 7. prosince večer cestou do Liberce, kde na mě již několik minut čekala Radka s Honzou. Společně jsme jeli jedním autem na letiště, mysleli jsme si, že tam budeme příliš brzy ale jakmile jsme procházeli letištní halou, zpozorovali jsme naší partu. Po nás přišel jen Jirka s rodinou a Happy s Evičkou. Poté co jsme si rozdali palubenky a vouchery jsme se přesunuli k odbavení. Nedá mi to, abych se nepochlubil a několika lidem z party nevrazil klín do hlavy, ale veškerou výstroj jsem měl v hlavním zavazadle a to vážilo 20,5 kg. (nechci nikoho jmenovat protože Happy je kámoš) Za celní kontrolou jsme se tak nějak postupně rozutekli a tak jsem šel s Lubošem na poslední kontrolu před vstupem do letadla. Když jsme nastoupili do letadla, našel jsem si svoje místo a čekal na ostatní. Moje sedadlo bylo úplně vzadu u uličky a vedle mě prozatím nikdo neseděl… Pár minut nato přišli dvě dámy středního věku a požádali mě jestli bych je pustil na svoje místa, ochotně jsem vstal aby ony mohly projit a usadit se. Ony se ale začaly bavit, která že chce být u okénka a která vedle mě… Než jsem si stačil znovu sednout, moje nová sousedka poklepala rukou na volné místo vedle sebe a řekla, tak honem už si pojďte vedle mě sednout… To mě zezačátku docela vyděsilo ale jinak to probíhalo pohodově. Po nějaké době letu, když už jsem se začal nudit jsem se šel podívat dopředu k Happymu, sedel asi ve třetí řadě. Přitom jsem si všimnul,že v první řadě je volné celé troj sedadlo, tak jsme se tam na chvíli posadili. Rozdíl hluku mezi prvním a posledním místem je neuvěřitelný. Po přistání v Hurghadě nám pilot oznámil venkovní teplotu, na to že bylo před šestou hodinou ranní bylo tuším 16° C. Po zakoupení víza a pasové kontrole jsme šli pro svá zavazadla, po několika minutách už přijížděla po pásech. Kupodivu nechybělo jediné ani jsme na ně nemuseli čekat. Když jsme vycházeli z letiště k autobusu,který nás později převezl k hotelu, nad horami byl krásně vidět východ slunce. Po přesunu do hotelu jsme čekali jen několik minut na klíče od pokojů, což mě docela překvapilo. Hned první den jsem se šel podívat s klukama do města a taky na první šíšu. Následující den byla sobota a po snídani na nás před hotelem čekal taxík,který nás dovezl do dive centra Lighthouse se kterými jsme se potápěli na lodi Princ Ashraf. Celá loď byla jen pro nás. Loď se mi moc líbila, bylo na ní vidět, že se o ní dobře starají. Naši průvodci Jana a Eva nám dopřávali překrásné a přesné kresby lokalit včetně jejich popisů, tzv. breefing byl před každým ponorem. První den jsme jeli na seznamovací tzv. check dive ponory abychom si mohli vyzkoušet zda máme dostatek olova a následující dny jsme se mohli pustit na atraktivnější lokality. I když musím říct, že hned na druhé lokalitě, to jsem se potápěl s Františkem, šli jsme za trojicí Radka, Honza a Petr. Protože pan vrchní dýchač akce František měl větší spotřebu vzduchu než já, stočili jsme se zpátky k lodi, kde Franta ukončil ponor, já jsem v ponoru pokračoval, zanořil jsem se k Lubošovi a Láďovi, chvilku jsme zůstali jako trojice ale já jsem po několika minutách viděl Petra, klukům jsem dal signál že se od nich odděluji a zamířil jsem si to k Petrovi. Jak jsem k němu plaval blíž, uviděl jsem vedle něho nějaký stín, po chvilce jsem si uvědomil že to není stín ale želva, plavala pomalu a klidně asi jeden metr vedle Petra. Já jsem na ně chvilku počkal než se ke mně více přiblížili, poté jsme plavali a želva doopravdy klidně mezi námi. Želva vystrčila hlavu a koukla se na Petra, v tom svou ploutví zavadila o korál, zlomila jej, ale jen se podívala pod sebe, jako co že se to děje a plavala dál. Za nedlouho na to se přikrčila ke dnu a začala se pást. Byli jsme od ní necelý metr a byli jsme tak neslušní, že jsme jí koukali, (no já jsem spíš zíral) jí přímo do talíře… Zůstali jsme s ní několik minut u dna asi v deseti metrech nedaleko od lodi, přesto jsme byli jediní kdo jsme jí viděli. Další velký zážitek pro mě byl když jsem s Frantou připlaval k Petrovi,který fotil kanice, nedaleko od nich byla v díře velká muréna. S Františkem jsme na ni dlouho koukali až jsem se odvážil, že si jí pohladím, když jsem k ní natahoval ruku, připadalo mi to jako kdybych si chtěl pohladit rozezleného psa. V tom se přiblížil Petr a začal si murénu hladit a lákat jí ven z díry. To se nám však nakonec nepodařilo. Další neuvěřitelný zážitek mám z jiné lokality, myslím že se jednalo o proudový ponor, kdy jsme se zanořili všichni najednou a proud nás nesl podél reefu, ke konci ponoru plavala pod námi u dna velká muréna. Z ničeho nic se otočila a plavala k nám, byla u toho snad celá naše skupina, muréna plavala přímo k Petrovi a pravděpodobně viděla svůj odraz v jeho masce, na kterou začala narážet a on si s ní dost dlouho hrál zcela z blízka.Pak začala být dotěrná a tak jí Petr poslal do … a plavali jsme dál.Potom se nám na lodi smál že jsme při tom všichni přestali dýchat. Já jsem si dosyta podrbal murénu na konci ponoru přímo pod lodí, třetinou těla vykukovala z díry, natáhl jsem k ní ruku a pohladil si jí, její tělo je jakoby sametové nebo slizké ale příjemné, čím víc jsem jí hladil, měl jsem pocit že se jí to víc a víc líbí, dokonce se ke mně natahovala a nastavovala místa,kde jí mám ještě pohladit. Jenže to už byl konec ponoru a zásoba vzduchu se neúprosně snižovala a tak jsem se musel vydat k hladině. Zážitků pod vodou bylo opravdu mnoho. Dokonce jsem viděl v díře velkého napoleona, byl rozhodně větší než ostatní napoleoni, kteří se potulují u reefu. Na lodi jsme měli all inclusive, každý den jsme měli oběd formou švédských stolů a pití omezené pouze zásobou na lodi. Protože dive centrum Lighthouse Hurghada zajišťovalo ubytování pro české freedivery, kteří se účastnili mistrovství světa, to skončilo několik dní před naším odjezdem a proto přijeli z Naama Bay do Hurghady. Večer jsme se s nimi setkali na Gulash party, která se odehrávala na pláži, k večeři jsme měli výborný maďarský guláš, který vařila Katy, to je maďarský průvodce v dive centrru. Večer jsme se seznámili s českým týmem a jejich mezinárodními kamarády. Český tým vyhrál na mistrovství světa druhé místo, přesto byli jasnými vítězi. První místo vyhrál tým z Dánska. Po seznámení na Gulash párty jsme následující den strávili společně na lodi Prince Ashraf a vydali jsme se na vrak El Mina,který je nedaleko přístavu. Vrak leží na levoboku přibližně ve třiceti metrech. Jeho pozice je vyznačena bójí a podle jejího lana jsme také sestupovali. Já jsem šel do vody ve trojici s Honzou a Radkou, prohlédli jsme si vrak, včetně díry,která způsobila potopení. Na palubě a v blízkosti lodi leželo několik asi 2 metrových min, bylo to velmi zajímavé, když jsme připlavali zpátky k sestupovému lanu, prohlídli jsme si ještě lodní šrouby a vydali jsme se k hladině. Najednou kolem mě proplaval potápěč směrem k vraku, byl spoře oblečen, žádná láhev, žádný regulátor a přesto se neuvěřitelně ladně zanořil, plaval až k vraku, tam si prohlédl lodní šrouby a zase okolo mě proplaval nahoru… Je to opravdu zážitek, vidět profesionální freedivingový tým, jak se potápí do míst kam my můžeme jen s přístrojem.

Cestou na odpolední ponor byli velké vlny a mě se to tak líbilo, že jsem si šel stoupnout dopředu na samou špičku lodi. Jana nám říkala, že je možné že potkáme delfíny. A proto jsem na tu příď také šel. Koukal jsem před sebe a do dálky, ale neviděl jsem je. Otočil jsem se na Radku, která se opalovala na předním sundecku a něco mi povídala a v tom ukázala rukou a říkala hele delfíni. Bylo to celé stádo asi deseti jedinců plavali k nám a asi minutu dva skákali přímo pod lávkou na přídi lodi,kde jsme stál já. Freediveři naskákali do vody a několik desítek minut s nimi plavali, loď mezitím zakotvila. Freediveři nám potom říkali že se k nim přiblížili na metr, ale když k nim chtěli natáhnout ruku, bleskurychle odplavali. A tak končil poslední den našeho potápění.

PRAHA CAFE

Následující den jsme měli volno, Radka s Honzou se jeli podívat za památkami a my jsme jeli do pouště na čtyřkolky. Ráno po snídani na nás čekal taxík před hotelem a vyrazili jsme okolo letiště do pouště. Kousek jsme museli jet po místní dálnici, nájezd byl však pouze na směr Káhira, ale my jsme potřebovali na opačnou stranu a tak řidič suveréně jel několik stovek metrů v protisměru než jsme mohli přejet do správného pruhu. Naštěstí nejelo proti žádné auto a naše průvodkyně Jana říkala,že je toto naprosto normální. Dojeli jsme do garáží,kde nám uvázali šátky arafaty přes obličej a to z důvodu všude přítomného písku, koukali nám pouze oči, které jsme si zakryli slunečními brýlemi. Byli jsme jako malí kluci když nám v poušti dali čtyřkolky s 250 cm³ motorem. Všem nám zařadili automatickou převodovku a ukázali nám obsluhu. Nejlepší ale bylo,když mi Franta ukázal, jak řadit… Předjížděli jsme se jako šílení přestože jsme měli jet za sebou. Za tři hodiny jsme najeli necelých sedmdesát kilometrů a několikrát jsme si udělali přestávku. Jana mi poradila abych si dal batoh na přední nosič, že nebude tolik od písku… Myslím že kdybych ho dal na zadní špinavější od písku být už nemohl. I my jsme ze sebe vyklepávali písek ještě na hotelu. Příště tedy rozhodně čtyřkolky nevynechám. Ještě bych chtěl napsat pár zážitků z večerních procházek po Hurghadě, celý týden jsme si chtěli koupit „potápěčskou“ mikinu s nápisem Red Sea divers, ale nabídka byla tak široká a my jsme nechtěli koupit hned v prvním obchodě. Snad každý večer jsme se koukali po těchto mikinách a nakonec bychom si i vybrali,ale už jsme ten zapadlý obchůdek na Sakale nemohli najít. Dvakrát jsme se také jeli podívat na starý bazar na Down Town, to je něco mezi tržnicí a venkovním nákupním centrem. Chtěl jsem si koupit Arafata, ale jen bavlněného prodejci mi nabízeli šátky evidentně z umělého materiálu a snažili se mi namluvit, že je to stoprocentní bavlna, ale nad tím se musí člověk jen pousmát a nenechat se ošálit. V jedné zapadlé uličce stál prodejce s vozíkem na kterém měl různé látky a oděvy, zastavil jsem se u něho a prohlížel si šátky. Bavlněný to nebyl ale zašel pro jiného prodejce a ten nabízel bavlněné, původně chtěl za jeden šátek tuším 30 nebo 40 egyptských liber, ale byl ochotný smlouvat, když viděl jek kroutíme očima a odcházíme. Nakonec jsme si všichni čtyři šátek koupili a dostal požadovaných 40 liber ale za čtyři šátky. Cestu jsme si zkrátili tmavou uličkou,kde místní seděli po tmě před svým obydlím a z hromady odpadků proti nám vyběhla krysa. Sami o sobě mi nevadí, ale já jsem nevěděl co to je a tak jsem se dost lekl. Na Down Townu seženete opravdu všechno co potřebujete, objevíte tam mnoho specializovaných prodejen s elektronikou, výpočetní technikou i se můžete občerstvit u venkovního kuchaře. Velice příjemné vůně,ale raději jsme to nejedli. Je to přeci jen arabská země. Ale i na Sakale jsme viděli jak se peče chleba (na korbě auta přímo na ulici za denního světla) a také řeznictví přímo na chodníku, kde porcovali tele. To vše samozřejmě v arabském stylu. Protože se blížili Vánoce, v hotelu nám chtěli navodit příjemnou vánoční atmosféru a tak se před vchodem do hotelu najednou objevil asi tří metrový mužíček něco mezi Santou a Mrazíkem s hromadou dárků. Nad recepcí byly dokonce sáně a sobí spřežení (no možná to nebyli sobi ale pravděpodobně kozy) To vše samozřejmě z polystyrenu a v nadživotní velikosti.

Osmidenní pobyt se chýlil ke konci, poslední den jsem dopoledne zašel ještě k bazénu posbírat poslední sluneční paprsky a odpoledne jsme se šli rozloučit do Praha Café.

Hurghada 8.-15.prosince 2006

napsal: Ondřej Tuček
foto: Petr Král,Láďa Pospíšil

Fotografie z akce neleznete zde.

Oslava 2.místa na MS ve freedivingu v Hurghadě 2006 -DEAWS klub,CZ freediving team,Light house staff v Praha café zde.

Vloženo: 02. 01. 2007

Seznam akcí