221100Z OCT 06

Je krásné říjnové nedělní dopoledne a já začínám balit potápěčskou výstroj. Nestojí to ani moc úsilí. Naházet neoprén, masku, šnorchl a ploutve do tašky je otázka pár minut. Ovšem ouha, chybička se vloudila… Nešťastně koukám na tašku ze které trčí ploutve nad okrajem zipu v délce dobrých dvaceti centimetrů…Mé ploutve jsou totiž poněkud delší a mírně atypické… Je nutno do toho vložit trošku pověstného kutilského umu a s pomocí „přítele Leathermana“ demontovat tyto ´prkna´ do menších rozměrů. Vše se povedlo, zip u tašky jsem hrdě dopnul a s pohledem mírného zadostiučinění mrknul na sebe do zrcadla… „Zmákl jsi to, zase kus dost dobře odvedené práce :). Můžeš klidně vyrazit do Dahábu. Čeká mě totiž kurz FREEDIVINGU……“

230320Z OCT 06

Egypt, letiště TABA, poušť, mírný chlad, špína, smrad… to vše na mě působí divnou směsicí nálad a poznatků, že jsem opět v zemi kde nic není nemožné o čemž jsme se všichni přesvědčili za pár okamžiků… Ve dveřích letištní haly stojí černý pracovník letiště, nad hlavou modré složky se samolepkou FISCHER, se nás snaží centralizovat do pravé části haly. Nebráníme se a s úsměvem k němu přistupujeme v očekávání co že nám Alláh dnes připravil… Po úvodních zdvořilostních frázích a ujištění se, že jsme ti správní, vtiskl do Petrovy dlaně deset vízových známek. Neváháme a okamžitě je lepíme do pasu. Pár sekund nato slyším, jak egyptskou angličtinou vyslovuje „Seventeen dolars one stamp.“ (17$ za jedno vízum = pozn.autoraJ) Chvíli přemýšlím zda slyším správně a v hlavě mi naskakují anglické větičky typu „Fuck, what are you doing here??? What the hell are you thinking about…“ čímž jsem mu chtěl říci, že je absolutní kokot a tento laciný trik na nás zkoušet nemůže.Všichni totiž víme, že vízum do Egypta stojí 15$ a ne 17$, jak na nás ten dobytek zkoušel. Dáváme dohromady 150$ a Petr je odevzdává černému zástupci FISCHERA. Začala obvyklá hádka, že to je málo a že požaduje o 20$ navíc… Nakonec byl přítomen i příslušník turistické policie, který tam byl hovno co platný protože neuměl anglicky ani slovo a jen stále opakoval „Passport, money“. Co vám budu povídat, ubránili jsme svůj názor a prošli vízovou kontrolou s naší cenou. Tuším, že se s námi ten černý muž loučil slovy, že budeme mít v Egyptě celý týden problémy, že to zařídí a podobně… Myslel-li tím, že na nás uvalí Faraónovu pomstu (průjem, sračka, strojní omítačka apod. = vysvětlení autora) tak měl i docela pravdu.

230500Z OCT 06

Jedeme místním taxíkem asi 200 km jihozápadně do DAHÁBU. Neustále mu pískal omezovač rychlosti, který byl nastaven asi na 140km/h. Při stavu místního vozového parku jsme byly všichni trošku na pochybách zda-li je v pořádku řidič i vozidlo. To období nejistoty trvalo pouze do doby než nám všem „upadly“ hlavy… Po cca 30 minutách spánku otevírám oči, všichni spí. Mrknu do zrcátka do řidičovy tváře… Alláhu div se! Řidič spal takyJ Vozidlo se řítí po celkem slušné, naštěstí rovné komunikaci… Okamžitě spustíme s Petrem povyk… Řidič na nás hraje obvyklou habaďůru, že nespal… Od tohoto okamžiku raději nespíme. Nutno říci, že je na co koukat. Jedeme místními údolíčky kde se na obě strany tyčí strmé kamenité kopce, vše ve žlutých barvách. Po trávě ani památka, jen kámen, písek, suť… I tak to působí úchvatně.

230700Z OCT 06

Očekávám pořádný fyzický trénink, plavání, strečink, jóga, meditace… ale opět špatně. Seznamujeme se s Danem Exnerem, na můj lehce zprofanovaný vkus, docela obyčejným týpkem. Mluví docela tiše, takovým uklidňujícím hlasem, Představuje nám freediving, co to vlastně je a co od nás bude očekávat. Po očku sleduji všechny ostatní a v duchu odhaduji co je kdo zač a co od něj můžu čekat…

Všech šest tréninkových dní je děleno na dopolední část vyhrazenou pro trénink statické apnoe (zadržení dechu na hladině) a odpolední dynamickou část určenou pro hloubkové ponory podél lana.

Statika pro mě nebyla zrovna moc oblíbená. Bylo to na můj vkus málo akční a docela to „bolelo“. Po úvodním strečinku a tréninku dýchání do plných plic (u tohoto cviku by z nás měli pivaři radost, vyvalovali jsme ty naše pupky na světlo boží o sto šest. Sám sebe podezírám, že se mi po tomto cviku lehce vyklenula břišní klenba a už nikdy nepůjde vrátit zpět) lezeme do vody. Se svým buddym Michalem jsem už něco nepotápěl,takže má moji stoprocentní důvěru. Začíná jako první, čekají ho čtyři statiky zatím jen v rámci svých možností. Michal podává slušné výkony, je tam ještě rezervička.

Je čas na svůj osobní testík,jak jsem na tom s plícemi. Pokouším se soustředit, ale nějak to ze začátku nejde. Zanořím se a věnuji pozornost svým pocitům. Po 40 sekundách zažívám první dávivý pocit, jak se bránice stahuje a snaží se tělo vybudit k nádechu. Uměle ji potlačuji a snažím se vydržet déle… STOP déle to nejde. Vynořuji obličej z vody. Mrknu na Michala „Tak kolik???“ Ptám se samozřejmě na čas. Michal s úsměvem mlčí. Takhle ještě projdeme třemi koly a dnešní statiku máme za sebou. Poté mi Michal prozrazuje časy. Začínal jsem na 1:24min a končil na 1:52min. A to vše ve čtyřech rychlých statikách za sebou s krátkými přestávkami. A ponor od ponoru lepší.

V tomto duchu probíhá celý týden. Je pro mě docela zarážející, že i přes to, že dle mého soudu netrénujeme nijak „hardcore“ veškeré výkony mají vzrůstající tendenci. Brzy lámu hranici tří minut, těší mě to i když pocity bránice,která vám skáče v břiše a snaží se nakopnout tělo k nádechu zase moc žůžo nejsou.

O to větší bašta pro mě je dynamická apnoe. Má to říz… Začínáme na standardní délce lana 15m (pro vysvětlenou=lano je ukotveno na bójce na hladině a spuštěno ho hlubiny kde na spodní části lana je bílý plastový talíř se závažím). Na bójce čekáme tři. Chvilku koukám do hlubiny, těch 15 metrů se nezdá zase moc hlubokých. Nádech, vyplivnu šnorchl z úst a zlomím se do hloubky. Kopu dlouhými ploutvemi a oči mám přilepené k bílému talíři. Jde to… ukrajuji metr za metrem, prsty si svírám nos a vyrovnávám tlak v uších. Najednou jsem dole, točím se hlavou nahoru a kouknu vzhůru k hladině. Zvláštní… jako začínajícímu fotografovi se mi ten pohled moc líbil. Žluté lano stoupá kolmo vzhůru, na konci lana kulatá bójka které se drží 2-3 neoprénový muži s dlouhými ploutvemi. Ta hloubka tomu dává nádech magičnosti… Pomalu se vydávám vzhůru, připadne mi že mám dost vzduchu a nikam nespěchám. Mám sám ze sebe radost, v 15 metrech na nádech jsem nikdy nebyl. S úsměvem a lehce ješitně sleduji hodinky, ta číslice 15 se mi opravdu líbí. Vynořuji se a opravdu se cítím dobře…

Jirka a Michal jsou se mnou na bójce a „střílí“ hloubky bez dlouhých přestávek. Přizpůsobuji se tempu a za tu hodinku tréninku jsme každý stihli něco málo přes 15 ponorů a všechny až na konec lana.

Takhle probíhá celý tréninkový týden, výkony jsou opravdu ze dne na den lepší a lepší. Dan měl pravdu, když tvrdil, že za týden jsme schopni zdvojnásobit výkony prvního dne.

V posledních dnech probíhají malé simulované závody. Začínáme statikou. Rozcvičujeme se, strečink, uvolnění bránice, dýchání, soustředění. Atmosféra je velice příjemná. Dnešní den by měli padat maximální výkony. Očekáváme, že někdo si zatančí sambu (samba=ztráta motorické kontroly a nekontrolovatelný svalový třes v důsledku nízkého zásobování těla kyslíkem). Michal se rozhodl jít z naší dvojice jako první. Připravuje se opravdu zodpovědně. Zanořuje se a první tři statiky jede v rytmu,který nám nadiktoval Dan. Vše je pod kontrolou i když první dvě kola se mi zdál Michal lehce nesoustředěný. Nastupuje poslední statika. Teď se jede na maximum. Pokládá se na hladinu a čas začíná běžet. První minutka je v pohodě, čas běží a Michal na sobě nedává znát jakékoliv problémy. Pomalu se přelíváme do další minuty, vše ok. Přisunuji jej blíže ke břehu ať se může „ukotvit“ o dno. Celkem to pomáhá a lze vydržet další drahocenné sekundy… Tři minuty za námi, Michal se drží dna, vidím na něm že bude končit ale není to nic extrémního. Pomalu vydechuje vzduch a tělo se zdá být lehce zatnuté. Vím, že ještě vydrží, očekávám že vynoří jen půl obličeje, pouze masku a pokusí se ještě prodloužit čas… Nicméně Dan zasahuje a zvedá jej z vody. Celkem pobaveně sleduji, jak Michal nechápavě kouká a v očích má otázku „Proč jste mě vytáhli? Ještě jsem stále mohl…“ Nu což, rozhodnutí instruktora je rozhodnutí instruktora.

Je čas na můj výkon, na břehu se snažím soustředit a myšlenkově se dostat do stavu alfa. Nejsem si ani zcela jist zdali jsem připraven, nicméně nastupuji do vody s maximálním odhodláním. Poklekávám na dno, oplachuji si obličej vodou a tak nějak startuji ten potápěčský reflex… Nádech a zanoření, první tři statiky jedu pod mírným tlakem, všichni jsme ješitové a chceme dosáhnout maximum, takže to bylo trošku nesoustředěné. Nakonec při čtvrté statice, která měla být opravdu na max.mi přišlo, že je to vlastně všechno jedno… a to byl ten správný stav alfaJ!!! Pár okamžiků odpočívám, nadechuji se, nijak moc silně a pokládám se na hladinu. Cítím, jak mě Michal posunul pár metrů na moře na větší hloubku, abych se rukama nedotýkal dna. Při tomto soustředění působí jakýkoliv dotyk rušivě. Celkem si ten stav užívám. V jednou okamžiku slyším, jak místní muezín (muezín= ten co svolává věřící k modlitbě) hlaholí z mešity. Zaposlouchávám se do rytmu jeho hlasu a čas plyne… Opět se dostavují první náznaky pokusu o nádech, ale ignoruji je. Vše je jen v hlavě a v tý mám jasno „Dýchat teď prostě nebudu“ Tak plynou sekundy jedna za druhou… Poskakující bránice se ozývá čím dál častěji a já začínám hrabat rukama se snahou dostat se ke břehu. Michal vše kontroluje a přisouvá mě blíž. Rukama se chytám kamenů na dně a aretuji se. Bránice blbne čím dál víc a vytváří zdání, že teď už bude konec. Ovšem ne pro mne. Po vojenském vzoru „přepínám na nesmrtelno“ a snažím se ještě vydržet. Slyším Michala,jak na mě hovoří „To dáš, ještě vydrž“. Pozvedávám lehce obličej z vody, jen tak abych měl oči nad vodou. Člověk by nevěřil jak to pomáhá, když máte kontakt s okolním světem. Rázem to mám více pod kontrolou a jsem schopen dát ještě pár sekund. Bránice se ozývá čím dál častěji, v kratších intervalech… Zde už nepomáhá ani „přepnutí na nesmrtelno“. Vynořuji se z vody, nadechuji se a úplně cítím, jak ten mořský vzduch chutná báječně. Slyším Michalův hlas, který mě bere za rameno a říká „4:32, to je dobrý…“ Ano souhlasím, je to dobrý, jsem spokojen… Já ješita.Nato přistupuje Dan se slovy „Dobrý, dobrý, rezervička tam ještě byla… Nezkusíš 5 minut?“ Blázen, napadá mě, ovšem sekundičku nato mi problesklo hlavou, že by to asi šlo. Ovšem to za mě asi mluvil adrenalin. Nepokoušejme osud, stačilo to…

Druhý den nás čeká konstantní váha, dynamická část freedivingu. Den začíná nahlášením závodních hloubek. Zvažuji co nahlásit, v průběhu týdne jsem dohmátl maximálně na 28 metrů a moc se mi nechce vrhat se do neznáma. Rozhoduji se pro 30 metrů, ovšem Dan nesouhlasí a přesvědčuje mě na 33 metrů. Nechávám si to projít hlavou a po chvíli souhlasím. 33 metrů…Let´s do it!! Poté probíhá obvyklý proces přípravy. Strečink, dýchání… stav alfa…

Bóje jsou mezitím připraveny na hloubkách, neplaváváme k nim a rozdýcháváme se. Ten bílý talíř značící konec lana není ani pořádně vidět. Je to zvláštní pocit… Dole pod sebou vidím safety potápěče, Happyho a Danu,jak tam připevňují cedulky s dosaženými hloubkami. Někteří z nás jen leží na hladině a soustředí se, jiní se rozpotápějí na menších hloubkách. Zanořuji se, dostávám se do 20 metrů ale srdce mi dost buší. Je cítit nervozita před výkonem… Ještě několikrát to zkouším, nikam se neženu…

Závod začal, první borec se zanořil, sledujeme jej, jak jede dolů a ztrácí se nám z očí… Ve chvilce je zpět, 30 je dosažena… Má nervózita stále nepolevila, možná se i lehce zvýšila. Když on, musím i já… Takhle se střídá většina freediverů a stále se nedokážu zklidnit. Jirka se vrátil s 35 metry, zatím maximum. Na bojce se připravuji já, koukám do hloubky a skrze zuby pomalu cedím vzduch. Kývnu na Dana, že teď je ten pravý okamžik. Nádech, vyplivnutí šnorchlu, zalomení se kolmo pod vodu a už jen kopírování lana. Vše se podařilo. Oči mám přilepené k lanu, tlak v uších vyrovnávám a neustále dofukuji do masky. Nechci se dostat do situace, kdy budu muset skončit skrz masku tlačící na nos a očnice. Vše se daří, ukrajuji metr za metrem, ploutvemi kopu ve velkém záběru… Konečně vidím talíř, který je v 35 metrech. Je lehce opřen o korálový útes… Míjím dvě cedulky, zastavuji na 33 metrech, stačí… Koukám k hladině, cesta je ještě dost dlouhá. Přehmátnu po laně a vydávám se vzhůru. Koukám na hodinky které ukazují 33metrů, splněno… Cítím, jak se mi plíce opět lehce naplňují vzduchem, byť to nic moc neznamená… Neustále kontroluji pozici směrem k lanu, vidím jak mi jede Dan naproti, signalizuji mu, že je vše pod kontrolou. Původně jsem chtěl ukázat perfektní potápěčské OK ve výši očí, ale únava z výkonu udělala své a vyšlo z toho jen ochablé OK ve výši pasu. Dál kopu ploutvemi, vím že nemám spěchat, že to ubírá kyslík a pomalu stoupám… Vše pod kontrolou. Hladina se blíž, vynořuji se a chytám se bójky. Jsem rád, že je tu nějaký pevný bod, držím se a nasávám do sebe vzduch… Hodinky ukazují 33 metrů. Přesně tak jak řekl „velitel“…

Tak takové bylo naše malé „fridajvování“. Sám za sebe mohu říci, že jsem byl překvapen sám sebou, co vše lze s tělem udělat nebo spíše co vše dokáže mysl udělat s tělem. To vše pod vedením Dana Exnera,který nám vlastně toho moc neřekl, ale zároveň strašně moc… Díky Dane.

Velitel - Marcel Křenek     Potápěč a teď už i freediver.

Další fotografie z této akce naleznete zde.

Další články autora:
Egypt prodloužené safari.
Shee-Sha party.
Egypt Hurghada 04.

Vloženo: 06. 11. 2006

Seznam akcí