Napsal a vyfotografoval:
Petr Král

V “Book of Dedications“ se o něm píše: “Stěží existoval nebo existuje člověk jako je on, neboť průmysl, věda, politika, umění, náboženství a psychotronika se normálně dohromady nemíchají, ale v něm ano.“ To je ohromující výčet uznání.

Dr. Jan Merta se narodil 24.dubna 1944 ve Starém Městě u Uherského Hradiště a dětská léta strávil v obci Modrá. V roce 1968 emigroval do Kanady, kde žil až do roku 2006.V Kanadě pracoval 8 let na těžebních plošinách jako hloubkový potápěč. Zaměstnání potápěče ho zaujalo natolik, že se potápění začal věnovat i z hlediska fyziologického a lékařského. Mnoho jeho vynálezů přispělo k větší bezpečnosti potápěčů (sestrojil např. několik robotů a ponorek pro lidskou posádku do hloubky 1000 metrů, vymyslel a ověřil dekompresní tabulky, které se používají dodnes). Postupem času se stal kanadskou kapacitou v oblasti potápění, podílel se na tvorbě mnoha předpisů a zákonů, které později převzaly i jiné země. Profesně se věnuje celoživotnímu vzdělávání v různých oborech – studoval a na mnoha univerzitách přednášel např. psychologii, teologii, parapsychologii. Pracoval také jako hyperbarický metodik. Byl členem týmu, který z torpédoborce Edinburgh potopeného za 2. světové války vyzvedl téměř 5 tun zlata. Pomáhal s vyzvednutím potopené největší vrtné plošiny v Atlantiku, jakož i při různých leteckých a lodních katastrofách, při kterých tyto dopravní prostředky skončily na dně moře. Je členem skotského a amerického Institutu naftových inženýrů, anglického Institutu mechanických inženýrů, americké Podmořské lékařské společnosti, anglické Společnosti profesionálních psychologů, kanadské Společnosti profesionálních potápěčů, americké Společnosti mořských inženýrů a lodních architektů a řady dalších světových společností. Je držitelem mnoha vyznamenání a poct od vlád mnoha zemí, universit a vědeckých společností. V poslední době např. obdržel speciální medaili 100 let provincie Alberty v Kanadě za svůj celoživotní přínos.

S Dr.Janem Mertou mě spojují léta přátelství a především jeden z jeho významných oborů, kterým žil v Kanadě po své emigraci celá desetiletí. Potápění je téma, o kterém se spolu dokážeme přátelsky bavit dlouhé hodiny a vždy mě rozhovory s učitelem nejpovolanějším posouvají dál a dál. Velmi mě tedy potěšila zpráva, že se Honza rozhodl k trvalému návratu do naši republiky po ukončení své profesionální potápěčské kariéry ve funkci vrchního inspektora potápění pro Kanadu.

Seděli jsme spolu u nás ve firmě v Jablonci nad Nisou a začali si povídali o novinkách a změnách, které se staly od doby, kdy jsme se viděli naposled. Položil jsem Honzovi některé otázky, o kterých si myslím, že by zajímali i čtenáře časopisu Oceán, a tak vznikl tento rozhovor o jeho návratu ke kořenům, který jsme dokončili v jeho novém bydlišti.

Žil a pracoval jsi dlouhá léta v Kanadě. Kdy ses Honzo, rozhodl pro trvalý návrat do své rodné země?

Otázka návratu do vlasti nezněla jestli se tam jednou vrátím, ale kdy. Pokud jsem pracoval, tak to nepřipadalo v úvahu, a pak moje žena, která je rozenou Kanaďankou, se svojí prací, naši přátelé, naši pejsci, majetek a občanské zapojení, to vše se muselo brát v úvahu, a rozhodnout nebylo ani lehké, ani jednoduché. Když jsem v roce 1989 navštívil poprvé od svého odchodu v roce 1968 rodiště, tak jsem si zpátky do Kanady vzal hrst hlíny z hrobu mé maminky.Ve své závěti jsem dal příkaz, zemřu-li v cizině, aby tento kousek rodné země byl pohřben se mnou. Abych nebyl úplně opuštěný, a i když kus cizí hroudy bude pokrývat moje tělo, aby ten malý kousek domova byl pro mě polštářem měkkým. V minulém roce někdy v únoru jsem utrpěl mozkovou příhodu. Doktor mi doporučil, abych přestal pracovat a šel do penze, na kterou jsem měl stejně nárok více jak šestnáct měsíců. Moje žena věděla, že se bez práce v Kanadě snad zblázním. Co budeš dělat, říkala. Sedět v křesle, dívat se z okna, jak jezdí kolem auta, a měnit televizní kanály? To není tvůj styl! Věděla, že jsem osamocen. Že moje rodina, přátelé a moje srdce jsou v Česku. Byla to ona, která navrhla, abych se vrátil. Že to bude pro mne po všech stránkách lepší a že ona se za mnou brzy přestěhuje. Po mém rozhodnutí šlo ostatní velmi rychle. Barák jsme prodali v dubnu, kontejner s našimi věcmi odjel v květnu a já jsem přijel do republiky začátkem června. Stalo se tak po třiceti osmi létech života v cizině a třiceti čtyřech létech zaměstnání v oboru hloubkového potápění a všeho ostatního co s tímto povoláním souvisí.První cesta po návratu byla k hrobu mé maminky, kam jsem tu hlínu, kterou jsem před léty s sebou vzal, zase zpátky vrátil. Po tom okamžiku jsem věděl, že jsem konečně doma, a to navždy.

Jak prvně reagovala rodina, přátelé a letití spolupracovníci na tvé rozhodnutí?

Rodina byla zprvu překvapena mým rozhodnutím, ale byla ráda, že se vrátím. Moji přátelé se mi to snažili rozmluvit, ale pochopili, že návrat bude jen k mému dobru. No a moji kolegové? S většinou z nich jsem ve styku přes e-mail, telefon a internet. No a pak návštěvy. Hodně jich plánuje cestu do Olomouce.

Stěhoval ses za svůj život mnohokrát, čím se toto poslední lišilo?

Několikrát v životě jsem začínal na novém místě, v nové zemi a jak se říká, úplně od píky. Toto stěhování bylo však jiné, protože bylo poslední. Jsem rád, že jsem zpět v zemi, kde jsem se narodil, vyrostl a kde jednou budu uložen k věčnému spánku.

Všichni známe, jaká někdy bývá byrokracie. Stalo se ti při plánování a realizaci tvého přesunu něco, co tě rozesmálo?

Co se týká té pověstné byrokracie, tak na ni jsem za ta léta existence mimo republiku úplně zapomněl. Na jedné straně jsem narazil na opravdové profesionály a slušné úředníky, kteří mne opravdu pomohli, ale též jsem poznal pár charakterů, kteří nemají ve státní službě co dělat. Toto mohu posoudit velmi dobře, neboť jsem pracoval přes dvacet šest let jako státní úředník kanadské vlády. Co se týká nějakého toho zasmání, tak díky úřednímu šimlu jsem se ocitl v začarovaném kruhu. V naprosté beznadějnosti jsem rozhodil ruce a smál se! Byl to však spíše hysterický než veselý smích.

A naopak rozesmutnělo?

Je toho dost, co mě rozesmutnělo. Již osmnáct let žijeme v demokracii, ale mnoho lidí, zvláště ti, co každodenně slouží jako prodavači, číšníci a podobná povolání, se chovají k zákazníkovi naprosto strašně. Kolik peněz tímto podnikatelé ztratili a nebo úplně zkrachovali, se nedá ani vyčíslit. Tolik špatného jsme ze Západu tak rychle a efektivně okopírovali, proč ne pro změnu to, co by všem prospělo.

Před emigrací jsi žil a pracoval u nás v Jablonci nad Nisou a dodnes zde máš část své rodiny. Proč sis pro své trvalé bydlení zvolil Olomouc?

Do které části republiky se vrátím, jsem zvažoval velmi podrobně.V první řadě jsem se chtěl vyhnou velkým městům. Moje rodina, přátelé a dobří známí jsou roztroušeni po celé zemi.V těle mi koluje slovácká krev a miluji Moravu.Takže jsem se zaměřil předně na Moravu. Olomouc splnila všechny moje požadavky. Nejen tím, že je to krásné historické a kulturně bohaté město, které je plné zeleně, má hezké počasí a většinu roku je plné mladých lidí, ale i tím, že má ideální autobusové i vlakové spojení s místy, kde žijí moji blízcí, moji přátelé, a s místy, které se mi líbí a rád bych je navštívil. Žiji zde již několik měsíců a čím víc toto město, okolí a lidi poznávám, tím jistější a spokojenější jsem, že jsem se rozhodl dobře. Olomouc je skvostem, o kterém svět a i naši občané zatím moc nevědí.

Po roce 1989 jsi byl v republice mnohokrát, přednášel jsi, dával rozhovory a setkával se s lidmi. Musel jsi však vždy odjet zpět do Kanady za svými pracovními povinnostmi. Jak si nyní užíváš svého zaslouženého volna a každodenní přítomnosti v Česku?

Co se týká mého osobního volna a každodenního života v České republice, tak oboje je pro mne zatím novinkou. Celý život jsem byl v akci a toho volna pro mne moc nebylo. No a Česká republika je dnes docela jinou zemí než ta, kterou jsem znal před čtyřiceti lety. Po pravdě řečeno, zatím se tu často cítím jako cizinec.

Pracoval jsi ve světě s mnoha významnými osobnostmi a stal ses uznávaným odborníkem v mnoha oborech včetně potápění. U nás jsi Jan Merta, ale venku tě znají jako Jana Mertu de Velehrad. Můžeš to trochu čtenářům objasnit?

Své jméno Jan Merta jsem si v Kanadě před více jak dvaceti léty legálně změnil na Jan Merta de Velehrad. Je to zcela přirozené, že se každý snaží alespoň trochu odlišovat od druhých. No a já nejsem vyjímkou. Jdete-li na internet, tak rychle zjistíte, že vyhledáte-li Jan Merta, tak je tam tisíce referencí o stovkách Mertů a bude to trvat hodiny, než najdete a roztřídíte jen ty, co se vztahují ke mně. S mým kanadským jménem takový problém není. Informace jsou okamžité a týkají se jen mne. Dále, aby pravděpodobnost záměny jména s někým jiným byla vyloučena, což vzhledem k černé listině nežádoucích leteckých pasažérů, kterou sestavila a udržuje FBI, byla pro mne záležitostí vážnou. Je totiž hodně případů, že lidé se shodným jménem se vůbec nedostanou do letadla, a udělat změnu v tomto seznamu je téměř nemožné. No a pak - můj otec a jeho rodina pocházejí z Velehradu. Já tam za mlada strávil hodně času. Jak můj táta, tak dědeček, babička, dvě tetičky a strýček jsou tam pochováni. Jméno Velehrad má pro mne symbolickou hodnotu a též se mi moc líbí. Tím, že je v mém jméně, které se často ve světě objevilo v článcích, knihách a jiných médiích, projevilo mnoho lidí o Velehrad zájem, jaké to je místo, a vím alespoň o dvou, co Velehrad po informacích, které jsem jim poskytnul, navštívili.

Tak, jak tě znám, si nedovedu představit, že jen někde chodíš na procházky a piješ čaj o páté. Můžeš něco prozradit o svých plánech do budoucna?

Tak v tom se Petře mýlíš. Můj sen o nicnedělání se mi, alespoň na krátko, vyplnil. Žena a dva jezevčíci přijeli natrvalo z Kanady. Ona mi dělá dobré čaje a já chodím na pravidelné procházky do parku. A někdy i s pejsky. Žena mne často doprovází a jen mne přidržuje při chůzi, neboť jsem se z té mozkové příhody ještě úplně nevyléčil. Nikdo mne v Olomouci nezná od Adama a tato anonymita mi vyhovuje. Musím přiznat, že se mnou byl hodinový rozhovor v českém rozhlase, že jsem udělal přednášku pro zdejší klub důchodců a že mám plánováno několik dalších akcí, v Olomouci i jinde.No, pak chci psát dvě knihy. Jednu v češtině a druhou v angličtině. Slíbil jsem to svým přátelům a jak víš, sliby se musí dodržovat.

Děkuji ti za tvé odpovědi a upřímnost.Vážím si našeho přátelství a do dalších let přeji tobě i tvé rodině hodně zdraví, štěstí a splněných přání ve tvé rodné zemi.

Přehled článků