Jak jsem potkal mantu… Nebo spíše, jak manta potkala mě.

Tento rok jsem několikrát navštívil Egypt. Poprvé to bylo v měsíci březnu 2005 v rámci akce Prodloužené safari – Hluboký jih. Moc zdařilá akce. Poučen několika moudry z armádního prostředí, že „Z každé akce si má člověk něco odnést“ i já mám pár postřehů…

Neděláte nic a a ostatní pracují za vás, aneb jak se stát otrokářem…

V Egyptě nemusíte udělat nic, když nasadíte správný výraz ve tváři. Většinou je to výraz absolutní nemohoucnosti smíchaný s troškou infantility. Např. když se připravujete na ponor a strojíte se do neoprenu, začínáte si ho obracet po vysušení na ruby, okamžitě k vám přiběhne malý, špinavý, usměvavý bimbo, který to udělá za vás. Následně vás i obleče…Že vám pomůže s lahví je jasná věc. Až po sem je to celkem v pohodě. Trochu nesvůj jsem byl když jsem si jachet upravoval (jsem vlastníkem křídla Halcyon a vy kdo jej vlastníte víte, že je tam pásek, který vám prochází mezi nohama. Pro sebe jsem si ho nazval „kulopásek s kulokroužkem“). Ten bimboň se ho ukamžitě chopil a začal mi ho tam rovnat… Obočí mi povyjelo nahoru, lehce jsem znejistěl… No kde to jsme, že? Tak jsem ho musel klepnout přes ty jeho prsty šmátralky…. Následné dojití na platformu je vklidu. Další pohodová věc je nasazování ploutví. Standardně jsem si je nasazoval sám, ale poté co jsem viděl Petra (Krále samozřejmě, ať všichni víte kdo tam byl za otrokáře),jak s nimi pouze praštil o palubu a čekal co se bude dít, jsem jeho přístup začal uplatňovat taky. Vždy se našla nějaká pomocná ruka, která zohnula hřbet …..

Lžou všichni, nejenom politici…
Potápěli jsme na dvě skupiny. Většinou jsme byli s Michalem v té druhé společně s Petrem (ješitně musím přiznat, že kvůli tomu, že měl foťák a já chtěl udělat pár fotek. Samozřejmě nafotil úplný hovn…) Pokaždé, když jsme vylezli po ponoru na palubu jsem si musel vyslechnout úžasné story o tom co kdo, kde viděl. Okamžiky kdy jste viděli někoho stáá..ákhle rozpřeženýma rukama a tvrdil vám, že ten napoleón, žralok, manta apod. byl děsně krotkej a kroužil u něj alespoň půl hodiny mě donutily se zamyslet jestli jsem nebyl v jiném moři… samozřejmě, že všichni kecaly… Asi né vždy, ale pro rozmrzelý pocit to stačilo. Ovšem i na absolutního blbce si jednou sedne štěstí, tak jsem se dočkal…

A pozor, konečně manta…

Tohle byly okamžiky kdy jsem porušil vše co jsem mohl (a nebyl jsem sám, že Petře?) Ale abych začal od začátku… Frčíme si to na zodiaku k reefu. Vlny byly celkem obstojné, tak mě to myšlenkově posunulo zase do armádního prostředí… …průzkumná skupina s maskovanými tvářemi, provádí zajištění břehu. Všichni jsou nalepeni na boky člunu, na špici maník s kulometem. Vlny hážou lodí a bílá pěna odstřikuje od špice. Recce area se blíží. Velitel signalizuje sevřenou pěst – koncentrace, tři prsty, dva, jeden… go, go. Skupina je ve vodě… Najednou jsem zpět v civilu. Padáme do hlubiny. Zkouším to jako Jirka po zádech. Prima, vše je v pohodě, sleduji hloubku. Mrknu přes bok pod sebe a v hloubce asi 40 metrů vidím černý bod. „Asi potápěč“ bleskne mi hlavou. „Do prdele, kterej magor je tam rychleji než já, vždyť Jirka, starej kamikaze je vedle mě asi 10 metrů vlevo...“ Nevěnuji tomu pozornost, koukám po ostatních kterým směrem se vydají… Najednou Honza signalizuje celkem dynamicky, že se něco děje. Ukazuje dolů… …kontakt, kontakt… průzkumník signalizuje nástrahu, srdce začíná bušit na maximum. Všichni koukají do všech směrů. Kontakt zajištěn, začíná pronásledování… …A opět civil. Zaostřuji na tu dálku a náhle vidím, že černá skvrna má bílé konce. „Manta, konečně“. Okamžitě přepínám na nesmrtelno a padám za ní do hloubky. Manta se vzdaluje od reefu. Vedle vidím Petra. Pumpuji ploutvemi co to jde. Zapomněl jsem koukat na kompas kterým směrem vůbec plaveme, nesleduji ani PC natož svého buddyho (sorry Michale). Proč taky, oči jsou upřeny na tohoto nádherného tvora, který tančí svůj ladný tanec uprostřed absolutně modré hlubiny. Chvíli sní plaveme společně… asi jsme ji otrávili protože náhle zamávala křídly (třeba na rozloučenou) a byla pryč. Zůstali jsme sami, a když říkám sami tak opravdu. Koukám nalevo, napravo, nahoru, dolů… všude zasraný modro. Už mi to zase tak poetické nepřipadalo. Co teď? Ztracen v hlubině? Který směr je ten pravý? Vynořit? To teda ne, ta ostuda! Naštěstí se objevili kluci a nálada se mi vrátila… Zbytek ponoru v pohodě a já mám další zkušenost…

Cápo di tuti

Fotky z akce naleznete zde
autor Z.Staněk

Vloženo: 09. 08. 2005

Seznam akcí